KDE JE ZAKOPANÝ PES?Via volley

PETR JUDA: Jaká je práce v klubech, takový je český volejbal

- SPECIAL - 28. 8. 2012

Petr Juda foto: A. Zemanová

Patří k našim předním odborníkům na volejbal mládeže. Je členem výboru Českého volejbalového svazu a svazové rady mládeže a letos vedl juniorské národní mužstvo v kvalifikaci o mistrovství Evropy, která bohužel skončila neúspěchem. ?Nejsem alibista, beru neúspěch na sebe. Ale svůj názor na problémy mám. Bohužel se nedají přednést. Ještě ne,? říká Petr Juda v interview zejména o volejbalu mládeže. (Druhou, závěrečnou část exkluzivního rozhovoru přineseme ve druhé polovině týdne).

V jakém stavu a na jaké úrovni je v současné době volejbalová mládež v České republice?
Stav mládeže v chlapeckých kategoriích je adekvátní stavu trenérského a funkcionářského sboru. Na rozdíl situace za minulého režimu se dnes musí trenéři a funkcionáři více snažit a více nabízet, aby do volejbalu někoho přitáhli. To v minulosti neexistovalo, protože nabídek bylo několikanásobně méně. Na druhou stranu jsou na tom téměř všechny kolektivní sporty stejně vzhledem k tradici v českých zemích. Tedy fotbalistů a hokejistů je trochu více, basketbalistů a házenkářů o něco méně. Na stav základny si stěžují všichni a odůvodňují to tím, že se rodí méně dětí. To je výmluva. Nesnažíme se s ohledem na dobu a na nabídku jiných druhů zábavy.

Systém práce s mládeží u nás funguje optimálně?
Systém sportovních tříd ? nyní sportovních středisek ? a sportovních center mládeže (SCM) se u nás znovu zavedl někdy kolem roku 1998. Navázal tak na dříve zrušený systém středisek vrcholového sportu mládeže a tréninkových středisek mládeže. Myšlenka a program jsou výborné. Ale jak tehdy, tak i potom se ukázalo, že se sice rozdávají peníze, ale moc se za ně nechce. Bez jasně definovaných výstupů se samozřejmě všechno zvrhlo. Kluby místo toho, aby byly svazu vdečné, že od něj dostávají dotace, tak to záhy pojaly jako povinnost. A když dostaly méně, nebo když se po nich chtělo něco vice, než mohly ve svém lenošení zajistit, tak se bouřily. A svaz ustoupil. Proto se stalo, že například SCM byla v klubech, které ani nehrály nejvyšší soutěž mládeže. Situace se sportovními třídami se zvrhla tak, že se raději předala do kompetence krajských svazů.

Co to znamenalo v praxi?
Tak se paradoxně stávalo, že ČVS dával peníze, KVS je předávaly do sportovních tříd a dokonce rozhodovaly o tom, kde v rámci kraje budou. Pokud tam ovšem vůbec byly. Protože v některých krajích jich bylo několik a v některých žádné. S tím se nedalo nic dělat. Takže se stalo to, že se požadovalo po svazu, aby platil, ale aby nekontroloval. Když bývalý předseda navrhl, že se SCM budou platit peníze pouze na reprezentanty, vznikla taková bouře, že od svého úmyslu raději ustoupil. Když současné vedení dalo návrh, že plnou dotaci za reprezentanty pokrátí o 50 %, když se reprezentace nedostane na cílovou akci, vznikla nevole podobná, takže se zase ustoupilo. Přitom kritéria jako výchova reprezentanta nebo certifikace trenéra je pro oddíly sice pracnější, ale mnohem vice dostupnější než zajištění přenosů ze zápasů juniorské extraligy nebo zajištění statistiky na DataVolley. V tom jsou hodně zvýhodněny kluby s návazností na nejvyšší soutěže dospělých, které DataVolley i přenosy již zajišťují a mají k tomu lepší možnosti.

V současné době se z hlediska systému blýská na lepší časy?
Musím říci na obranu současného vedení, že speciálně ve sportovních střediscích se náprava již dělá. Není zde takový odpor a tlak klubů jako v SCM, ale doufám, že i zde ke zlepšení dojde také. Není přeci stále možné, a dnes je to již skutečnost, že se po ČVS dotace dokonce požadují. Ale za to přeci a jednoznačně musí být dodávání hráčů do reprezentací a potom i do vrcholového profesionálního volejbalu. Jak Jirka Zach u kluků, tak i Aleš Novák u holek první kroky dělají. Oba by měli mít více krytá záda jak od vedení ČVS, tak i od správní rady a výboru. V nich jsou však hlavně zástupci klubů, tak nevím, jestli to dokážou. Přeci bychom neměli požadovat dotace pro výchovu druholigových hráčů a argumentovat neustále tím, že sport je prevence proti drogám, cigaretám a alkoholu.

Máte přehled o tom, jak to dělají v jiných, srovnatelných sportech?
Úplně přesně to nevím, ale mohu si domyslet souvislosti podle toho, co jsem se dověděl z novin. Hokejisté vytvořili nyní hokejové akademie, kde sice požadují reprezentanty, chtějí mluvit i do toho, kdo bude trénovat tyto týmy, ale ochraňují akademie tím, že ze souteží nemohou sestoupit. Chci vidět, jak to bude fungovat. Už jenom podle toho, které oddíly to dostaly, si mohu myslet, že více funguje lobby než práce.

Jaký máte názor na centralizaci, měla by se u nás zavést?
Já si nemyslím, že centralizace je řešení, i když vím, že by byla potřeba. Proti ní mluví hodně důvodů. U nás je dost velká klubová tradice, proto si nedovedu představit, že by se nějaký klub vzdal dobrého hráče ve prospěch centralizace. Na Slovensku je centralizace v Trenčíně, ale jak se objeví například Diviš v Žilině, Prieložný v Bratislavě, Jakubov v Humenném, tak ho nepustí. Tím pádem chybí ti hráči, kteří rozhodují zápasy. U nás by to bylo ještě horší, protože je zde klubů mnohem více a mnohem více, a hráče by si o to víc hlídali. Navíc, kdyby to u nás šlo, už by to určitě nějaký sport měl. Tedy kromě sportů, kde je padesát členů po celé republice, a ani ti nejsou centralizovaní jen do jednoho střediska, jako například skoky na lyžích. Proto bych se centralizací příliš nevyčerpával.

Jak byste charakterizoval práce s mládeží v našich klubech?
Na to odpovím jednoduše. Jak se v klubech pracuje, takový je český volejbal. Proč většina krajánků tvrdí, že v cizině se volejbal dělá lépe? Protože kecají? Ne, protože mají pravdu. Volejbal se dělá více systematicky, důsledněji, je zde více trpělivosti. Problémem mládežnického volejbalu je neadekvátní poměr mezi tréninkovým procesem a soutěžemi. Naše mládežnické soutěže jsou moc složité, příliš dlouhé a moc kopírují soutěže dospělých. To trenérům vyhovuje. Mají náplň připravovat své hráče od zápasu k zápasu. Tedy více takticky a více v šestkách než technicky a individuálně. O kondiční přípravě ani nemluvě. Jak z toho ven, nevím. Pokud zredukujeme soutěže, trenéři ztratí motivaci a je nebezpečí, že se bude trénovat ještě méně a ještě méně kvalitně. To by vyhovovalo nakonec i vedení klubů, protože by ušetřilo za nájmy a spustil by se pekelný kolotoč, jehož výsledkem by byl úbytek kvality mládežnických družstev. Jsem už dost dlouho u volejbalu a už jsem toho hodně zažil, abych si myslel, že tím, že nebudou dlouhé soutěže, tlačit se tolik na výsledky, že se začne více pracovat s hráči na technice, kondici a podobně.

Z pozice hlavního trenéra znáte důvěrně juniorský národní tým. Jaké vzpomínky a pocity se vám vybaví, když se řekne juniorská reprezentace?
Hlavně ta poslední, to je jedna velká bolest, stále se z toho nemohu vzpamatovat. Nepostup na mistrovství Evropy je neúspěch, těžko hledat jednu příčinu. Napsal jsem, že na vině je přihrávka nebo že volejbalově jsme na tom hůř než ostatní. To bych s odstupem času nyní už nenapsal, to bylo mým bezprostředním dojmem. Ale hlubší analýza je jiná. Tento nároďák pro úspěch udělal víc jak všechny ostatní nároďáky pod mým vedením v minulosti. Jsem stále přesvědčen, že práce jsme udělali až až. Současná dospělá reprezentace trénovala až šest hodin denně a komentovalo se to výrazným zvýšením objemu. Za trenéra Svobody se trénovalo objemově take hodně a také se to blížilo šesti hodinám. My jsme však šest hodin denně měli jako minimum. Pokud jsme nehráli, trénovali jsme i osm hodin denně.

Co tedy bylo příčinou neúspěchu v kvalifikaci?
Vlastenecké cítění a chuť reprezentovat byly nejlepší, vždyť bez pobízení všichni zpívali i českou hymnu. Hráči vše podřídili úspěchu. Nebo aspoň většina. Možná právě, že to nebyli všichni, rozhodlo. V přípravě jsme vyhrávali, co se dalo. Ukázalo se, že zaostáváme v herní dovednosti. Ta se ovšem zlepšuje jen herními zkušenostmi. Příležitostí bylo dost, ale nebylo to úplně s top týmy, Poláci dnes nejsou top tým. Odmítám názory, že jsme na tom technicky katastrofálně. Samozřejmě že chyby v technice jsou, ale například příjem podání není jen technika. Tam chybělo něco jiného, ale to bych zabíhal do úplných začátků. Ohlasy od jiných celků a jejich trenérů na nás byly vesměs pozitivní a nebyly to jen diplomatické fráze. Informovali by se jinak o našem systému, naší přípravě trenéři, když by si mysleli, že jsme na tom technicky i herně špatně? Nejsem alibista, beru neúspěch na sebe. Ovšem bylo by moc jednoduché na někoho ukázat a říci: ty za to můžeš, nebo tato činnost za to může. Proto ani já na nikoho neukazuji. Ale svůj názor na problémy mám. Bohužel se nedají přednést. Ještě ne.

Čemu se budete nyní věnovat?
Zatím jsem na stávajících pozicích, ale netajím se, že bych chtěl své aktivity směrem k ČVS trochu utlumit. Tedy myslím svou účast v různých radách mládeže, kde si myslím, že moje angažovanost s předpokládanými výstupy se diametrálně míjejí. Víc bych se chtěl věnovat práci pro svůj klub ve Velkém Meziříčí i pro Kraj Vysočina, jehož jsem předsedou. Zde mám dojem, že jsem potřeba mnohem více, že speciálně klukovský volejbal tu pomalu umírá. Našel jsem take některé spolupracovníky, kteří jsou schopni a ochotni pomoci, takže by to nemuselo dopadnout zase tak špatně.